5 dní v pohádce

4.2. 2017 Zuzka Vávrová 1006x

Minulé úterý jsem na Facebooku narazila na inzerát shánějící na 5 dní instruktora lyžování pro dětský lyžařský kurz v Jizerkách. Instruktora lyžování jsem (ač bez licence) dělala už 2 sezóny a chtěla v tom pokračovat i letos. Když jsem byla v létě ve Francii jako au pair, tak jsem tam dostala úžasný nápad – že bych vlastně mohla učit tam, procvičit si jazyk a lyžovat zadarmo v Alpách!

No jo, jenže to by ta škola nemohla být tak těžká. Ač jsem dělala, co jsem mohla a snažila se všechny zadané úkoly splnit co nejdříve, aby mi pak o zkouškovém zbyl volný čas, tak se mi to bohužel nepovedlo a ještě teďka mě 2 zkoušky čekají.

Takže podle zdravého rozumu by byla blbost teďka někam odjíždět, když ještě nemám hotovo a mohlo by to ohrozit mé studijní výsledky. Jenže podmínky byly tak lákavé. 5 dní v horách, s dětmi, celé dny na lyžích, ubytování a jídlo zdarma a plat 4 000 Kč.

Pro představu, když jsem loni učila na Bubákově v Herlíkovicích, tak jsem si přes jarní prázdniny za 10 dní po odečtení nákladů na ubytování vydělala asi 3 000 Kč. A to jsme bydleli v takovém starém domečku, kde se topilo dřevem, takže jsme každý večer přišli do vymrzlé budovy a museli v noci vstávat a přikládat. Netekla tam teplá voda, respektive tekla, ale museli jste si první zatopit pod kotlem.

Spali jsme všichni v jedné místnosti a ještě k tomu tam měl jeden kluk psa, kterého moc nevenčil, takže tam kadil a čůral. A za tohle jsme platili 70 Kč za noc. Jídlo jsme si museli obstarat sami a často na to nebyl ani přes den čas, takže to pak vypadalo tak, že jsem do sebe na vleku rychle naládovala aspoň chleba, který jsem si ráno namazala.

Ale mělo to i své světlé stránky. Bydleli jsme kousíček od sjezdovky, takže jsem do práce jezdila lanovkou, mohla chodit zadarmo na večerní lyžování, jezdila na skůtru, byla s mladými lidmi, se kterými jsme po večerech chodili popít do horských chat a pak o půlnoci seděli nahoře na kopci venku na lavičce, popíjeli čaj z termosky a pozorovali hvězdy.

A potom jsme se vraceli po úplně prázdné, čerstvě urolbované sjezdovce zpátky. Celé dny jsem trávila venku v horách a čůrat chodila do lesa, kde jsem se vždycky zklidnila a nasála novou energii. No byla by to paráda, jen kdyby ty ubytovací a platové podmínky byly lepší.

A teďka mi nabízeli přesně to, co jsem chtěla! Jen tu byla ta škola. Lyžák měl být od soboty do středy a vypadalo to, že bych během té doby neměla mít žádné zkoušky ani zápočty. Nicméně jistá jsem si tím nebyla, protože mi pořád neodpovídal jeden učitel ohledně data mého opravného zápočtu.

Ten nakonec odepsal a určil datum na čtvrtek, což se mi parádně hodilo. Ale pořád ve mně hlodalo, že bych se měla učit tu matiku, protože na přednáškách jsem postupně přestávala chápat, o čem se tam mluví a bylo mi jasné, že se to budu učit nejméně týden.

Ale já už se kvůli škole vzdala tolika věcí a plánů. Nejela jsem do těch Alp, neudělala jsem si tu licenci na instruktora lyžování, nad kterou už přemýšlím několik let, přestala jsem se věnovat svému blogu, sportování a další volnočasové aktivity omezila na minimum atd.  Chtěla jsem co nejdříve dodělat tu školu a pak se těmto věcem věnovat.

Jenže jsem tak nějak postupně pochopila, že studium je dlouhodobá záležitost a že nevydržím své sny a věci, co mi přinášejí radost, 2 nebo 3 roky odkládat. Zkoušela jsem to několik měsíců a byla jsem úplně vyšťavená, psychicky na dně a často brečela.

A tak jsem si řekla, že na ten lyžák prostě pojedu, ať už ty následné zkoušky dopadnou jakkoli. Že si tam odpočinu a naberu nové síly nejen do učení. Že to sice není rozumné, ale rozumné věci jsem dělala do teď, a jak jsem dopadla.

A tak jsem jela a naprosto to předčilo veškeré mé očekávání. Bylo to prostě úžasné. Měla jsem na starosti asi 10 dětí ve 3. družstvě, což bylo to prostřední, takže všichni už uměli jezdit na vleku a sjet velkou sjezdovku. Cílem bylo je odnaučit plužit a zdokonalit jejich smýkaný oblouk.

Byla paráda, že jsem měla celou dobu jedny děti a tak mohla pozorovat, jak se zlepšují. To když jsem byla v lyžařské školce ve ski areálu, tak to nejčastěji vypadalo tak, že jsem na 50 min dostala dítě, co na tom stálo poprvé v životě a pokud jsem ho za tu dobu naučila plužit a zastavit, tak to byl úspěch. A pak jsem ho už většinou víckrát neviděla.

Takže teď bylo super, že jsem měla pořád jedny a ty samé děti, mohla si s nimi vybudovat vztah a pozorovat jejich pokroky. A jak byly malé (1.-3. třída), tak byly strašně bezprostřední a věty typu: „Paní učitelko, budeme zase zítra lyžovat na té velké sjezdovce?“ „Paní učitelko, mě to s vámi moc baví“ „Vy jste moje nejlepší učitelka.“ mě pak moc hřály u srdce.

Většinou jsem sjížděla první a děti jely za mnou v hadovi. No řeknu vám, že pocit kvočny, která za sebou vede kuřátka, je opravdu příjemný. Už méně příjemné je, když to poslední dítě spadne, vypnou se mu lyže a vy musíte šlapat 20 m nahoru, abyste mu s tím pomohli. Ale to se naštěstí moc často nestávalo, a když děti spadly, tak se ve většině případů zvedly sami.

Bydleli jsme v penzionu, kde se normálně topilo, tekla teplá voda a bylo čisto. Měli jsme all inklusive (teda až na pivo, to jsme si museli platit sami) a vařili výborně. Jak jsem celé dny lyžovala, tak jsem toho jedla asi 2x tolik co normálně a pokaždé si chodila přidat. Majitel penzionu se znal s těmi lidmi, takže nám dospělým každý večer připravovali 2. večeře, které byly vynikající.

Vždycky po deváté hodině, když děti usnuly, jsme se nás 5 instruktorů + hlavní vedoucí a zdravotnice v jedné osobě + 2 učitelky sešli v jídelně a pochutnávali si na vynikajících salátech, houbovém ragů nebo zapečených bramborách s balkánským sýrem. Dokonce jsem poprvé v životě ochutnala i tatarák. A to jsem byla ještě před rokem vegetarián! 😀 No zkrátka takhle dobře jsem se už dlouho nenajedla.

Byli jsme tam parta samých mladých lidí tak do 30-ti let a tak mě zajímalo, jak to bude s alkoholem. Na tom Bubákově se pilo hodně, a co jsem tak slyšela, tak to takhle funguje ve všech lyžařských školkách. Jenže tady jsme měli na starost 40 malých dětí.

Nicméně ani to nevadilo a to pivko nebo 2 jsme si každý večer dali. Dokonce se hlavní vedoucí znala s vlekařema, protože tam loni pracovala a tak dostala levnější permanentky na vlek. No a tak šla a za ušetřené peníze koupila pro nás všechny 0,7 l flašku rumu Diplomático, kterou jsme si poslední večer vypili.

Taky nám vyprávěla, jak loni jezdila v rolbě a pozorovala, jak vlekař rolbuje sjezdovku a že ji to strašně bavilo a líbilo se jí sledovat, jak se pod nimi hroudy sněhu mění v manžestr. Tenhle zážitek jsem chtěla zkusit už dlouho, ale když jsem narazila na agentury, které ho zprostředkovávají, tak za to chtěli asi 1 000 Kč, a to se mi fakt platit nechtělo. Tak jsem se tak nenápadně zeptala, jestli by mi to nemohla taky domluvit. No ona, že jo. Cože? No tak to je paráda! Moc jsem se těšila.

A tak jsme hned druhý den ještě s jednou instruktorkou, která se chytla, že to chce taky zkusit, odevzdaly večer děti a šly na to. Pan rolbař byl moc milý a vyprávěl nám o tom, jak areál vznikl, jaké s ním mají plány do budoucna a co jeho povolání obnáší. Původně jsem si říkala, že se svezu tak jednou nahoru a dolu a bude mi to stačit.

Ale pozorovat, jak se sjezdovka postupně dává do kupy, byl fakt uklidňující pocit z dobře odvedené a smysluplné práce. A tak kdybychom nemusely na večeři, tak bychom tam zůstaly snad celou hodinu a půl, kterou urolbování sjezdovky zabere. Dokonce jsme to ještě stihli domluvit i klukům, kteří to chtěli taky zažít.

Po dopoledním lyžování jsme šli na oběd a tak jsem se mohla v klidu najíst teplého jídla a dokonce si i po obědě a po učení trošku schrupnout. Jedna holčina, co tam taky byla jako instruktorka lyžování, studovala na gymplu a připravovala se na maturitu, takže se vždycky o poledním klidu učila.

Což bylo super, protože mě tím motivovala a tak to, co jsem si naplánovala, jsem se tam dokonce i naučila. Celkově byli všichni takový ohleduplní a klidní. Nikdo nepřišel ve 4 ráno z hospody a nerozsvítil, čím by vzbudil celý pokoj. Ač jsme všichni instruktoři spali v jedné místnosti a na pokoji nás bylo 6, tak to bylo naprosto v pohodě.

Poslední večer měly děti diskotéku. Převlíkly se do masek a přišli do jídelny osvětlené pouze disco koulí a rozezvučené písničkami z DJ programu. Nebyly to žádné dětské typu Žížala Jůlie, ale normální „dospělácké“ co znám z rádií. Nikdy bych nevěřila, že jedna z nejlepších diskoték, které kdy zažiji, bude se 6-ti letými dětmi. Byly strašně bezprostřední, nestyděly se a prostě trsaly tak, jak je to bavilo. A mě to bavilo s nimi. A moc.

Celkově to bylo úžasných 5 dní. Večer jsem usínala v klidu a pohodě, jen jsem lehla do postele. Nebyla jsem ve stresu a nepřemýšlela nad tím, co všechno musím zítra stihnout a udělat natož abych se s tímto pocitem v noci budila. Práce mě moc bavila a nekoukala jsem na hodinky, kdy už bude konec.

Jo jasně, děti občas dokáží být otravné, ale naštěstí to byly jen světlé výjimky. Asi nejvíc na tom oceňuji, že jsem se uvolnila, otevřela, ničeho se nebála,  nad ničím nepřemýšlela a vyčistila si hlavu. A za to všechno dostala ještě zaplaceno. No co si přát víc? 🙂

Je obyčejná holka, která se jednoho dne rozhodla nežít život, který jí diktují ostatní a vydala se na cestu za svými sny. Nebylo to vždy jednoduché, ale díky tomu teď může žít život, o kterém se jí ani nesnilo. Cestuje po světě a živí se tím, co ji baví. Má dost času na své přátele a blízké a na vše, co chce ve svém životě zažívat. Žije život svých snů. Nyní dodává ostatním mladým ženám sílu a odvahu, aby si šly za tím, čemu ony samy věří a plnily si své sny. O své cestě napsala knihu Jak se plní sny, kde na svém příkladu ukazuje, že žít život svých snů je možné a dostupné pro každého a jediný, na kom to všechno závisí, je člověk sám. :-) Více informací o Zuzce najdete tady ;-)
Komentáře