Dobří lidé jsou všude

31.5. 2017 Zuzka Vávrová 1118x

Nedávno se mě kamarád zeptal na to, co nejzajímavějšího jsem na svých cestách poznala. Vlastně, první jsem mu tuto otázku položila já, protože toho už procestoval opravdu hodně a tak mě zajímalo, co mi odpoví. A on se pak na to samé zeptal mně.

Chvíli jsem se zamyslela a pak odpověděla:

„Asi to, že dobří lidé jsou všude a že se vždycky najde někdo, kdo ti dokáže nezištně pomoci, když potřebuješ.“ 

Ze zpráv a médií totiž můžeme mít občas pocit, jak je svět zkaženej a zlej, jak se lidi jen okrádají nebo dokonce zabíjejí. Ale mé zkušenosti mluví o opaku.

Už tolikrát jsem byla v situaci, kdy bych se bez pomoci cizích lidí neobešla. A vždycky se našel někdo, kdo mi pomohl. Teď nemluvím o situacích, kdy mi lidé poradili, kudy se dostanu tam a tam. Mluvím o mnohem větší a pro ně riskantnější pomoci.

Musím to zaťukat, ale jak tak nad tím přemýšlím, tak mě nikdy nikdo neokradl, ani se mi nesnažil ublížit. Naopak. V Čechách a ve Švédsku mě několikrát cizí lidé, které jsem potkala na ulici, nechali u sebe přespat a dokonce se se mnou rozdělili i o svoji večeři a snídani.

A to nepočítám stopování, které jsem zkoušela v ČR, Švédsku a Francii a vždycky bezpečně dojela na určené místo.

V Norsku nás cizí lidé pozvali k sobě do chaty na večeři a my tak mohli ochutnat losí maso, které se jinak těžko shání. Navíc nám s sebou domů dali jedinou rybu, kterou ulovili.

Jak mi nezištně pomohli cizí lidé

Poslední silný zážitek s pomocí ostatních lidí se mi stal nedávno tady ve Španělsku. Vydala jsem se na kole do asi 20 km vzdálených hor. Hory miluji a tak když jsem přemýšlela, co s volnou nedělí, tak byla volba jasná.

Všechno jsem si naplánovala a sbalila s sebou dostatek jídla, protože cesta to měla být docela náročná. Chtěla jsem ujet okolo 50-ti kilometrů a nastoupat při tom 1300 výškových metrů.

Prvních 15 kilometrů bylo vcelku po rovině přes okolní vesnice. Pak jsem přijela na úpatí hory, na kterou jsem chtěla vyjet. Začala jsem stoupat po serpentýnách a pak už jen stoupala a stoupala.

Byla jsem těsně pod vrcholem, který byl cílem mé dnešní cesty, když v tom najednou slyším: „pssss …“. Podívám se na zadní kolo a to sedí vypuštěné na silnici. No nic, píchlou duši už jsem opravovala několikrát a lepení a pumpičku mám s sebou, takže by to neměl být žádný problém.

Jenže jen co jsem rozmontovala kolo, tak jsem zjistila, že tento problém bude mnohem složitější vyřešit. Duše totiž praskla těsně vedle ventilku, kde se zalepit nedá. A náhradní jsem s sebou neměla.

Tak a co teď s tím! Jsem sama v horách s rozbitým kolem, které navíc není ani moje a do nejbližší vesnice je to 13 km. Aby toho nebylo málo, tak do toho všeho začínalo pršet!

Oblíkla jsem si na sebe všechno, co jsem měla a zkoušela duši zalepit. Ale marně. No nic, tohle asi sama vyřešit nedokážu, takže mi nezbyde nic jiného, než se spolehnout na pomoc ostatních lidí. Jestli se tu teda nějací nacházejí.

Překvapilo mě, jak jsem i přes na první pohled neřešitelnou situaci zůstala v klidu. Nějak jsem tušila, že neumřu a s největší pravděpodobností z tohohle výletu nebudu mít ani žádné trvalé následky. Nejhorší, co se může stát je, že mi teď pár hodin nebude asi úplně nejpříjemněji, protože půjdu zmrzlá v dešti dolů.

Taky bych mohla zavolat mojí mamince tady, o jejíž děti se starám, jestli by pro mě nedojela. Ale tuto variantu jsem si nechávala až jako poslední možnost, protože ona byla zrovna někde s dětmi pryč u kamarádů a nechtělo se mi ji tím otravovat.

Přes telefon jsem si našla, že z oné vesnice dole na úpatí jezdí k nám domů vlak a dokonce ještě dneska jeden pojede. (Mimochodem, pokud byste někdy potřebovali najít vlak ve Španělsku, tak doporučuji český IDOS. Ty jejich španělské vyhledávače jsou na prd.) Jenže pokud bych tam měla jít pěšky, tak ho nestihnu a jelikož je neděle večer, tak další už nepojede.

Když v tom jsem si vzpomněla na story ze závodu 1000 miles, který jel před lety brácha a já byla na CheckPointu jako dobrovolník. Jeden účastník tam píchnul, a jelikož byl sám uprostřed divočiny a neměl jak závadu opravit, tak svou pneumatiku vycpal šiškami a dojel na tom do civilizace. Šišek bylo všude kolem dost a tak jsem se jala je sbírat.

V tom kolem mě projíždělo auto. Chvíli jsem přemýšlela, jestli ho zastavovat. Ale jelo nahoru a já se potřebovala dostat dolů, takže jsem ho nechala být.

Po chvilce proti mně seshora přicházeli nějací lidé a začali na mě mluvit španělsky. Když jsem na ně koukala jako puk, tak se mě už anglicky zeptali, jestli je všechno v pořádku. A já, že ne, že jsem píchla a nedokážu to opravit.

A oni, že sice jedou nahoru, ale že jestli chci, tak mě můžou vzít s sebou do tamní osady. Že by tam třeba mohl být někdo, kdo by mi dokázal pomoci.

Sice bych se tím domovu ještě více vzdálila, ale nakonec jsem přeci jenom souhlasila. Asi je lepší být tam s lidmi, než tady sama v dešti.

Docela mě překvapilo a mile potěšilo, že anglicky umí. Byla to rodina s dvěma dětmi náctiletého věku, která se z Barcelony vydala na víkend do hor. Byli moc milí. Naštěstí měli docela velké auto a tak jsem se tam i s kolem vešla.

Hned na začátku oné osady stáli nějací lidéHurá! Moji zachránci s nimi prohodili pár slov a zjistili, že se tu zrovna koná běžecký závod a že tohle je jedno z kontrolních stanovišť. Je tu střecha jídlo a budou tu až do 11 večerParáda!

Vysadili mě tady, že tu můžu počkat a třeba zavolat domů, jestli by pro mě nepřijeli. Tak jo. Rozloučila jsem se s nimi a nevěděla, jak jim poděkovat. Byli strašně vřelí a ochotní. Když jsem se loučila s jejich dcerou, tak mi dala pusu.

To není ve Španělsku nic zas až tak neobvyklého, jelikož polibky na obě tváře se tu lidé zdraví běžně. Ale jen ti, co se navzájem znají. A tak mě tenhle její čin potěšil. Prý to bylo ona, kdo si mě všiml, že tam stojím s rozbitým kolem. Na její popud se nakonec rozhodli zastavit a jít se mě optat, jestli nepotřebuju pomoc.

Na stanovišti závodu se taky našel člověk, který mluvil anglicky. Závod mě zajímal, jelikož měl asi 50 km a uběhnout tolik kilometrů v horách není jen tak.

A tak jsem se víc než o řešení své situace zajímala o to, co se tu právě konalo. Domů se pak už nějak dostanu, ale takovéhle zajímavé lidi už tam nepotkám. 

Jenže organizátor, se kterým jsem si povídala, to viděl trochu jinak a snažil se mi pomoci.

Volat domů Manon, ať pro mě přijede, se mi nechtělo. Měla jsem to v záloze jako poslední možnost, ale chtěla jsem se první pokusit vyřešit svou situaci sama. První mě napadlo, že by se tu třeba mohl vyskytovat někdo, kdo by měl doma duši. Ale ptal se, a nikdo takový tu nebyl.

A tak jsem chtěla zůstat u svého původního plánu se šiškami a jala se je rovnat do pneumatiky. Koukali na mě trochu divně. Vysvětlila jsem jim svůj plán dojet na tom dolů do vesnice a odtamtud domů vlakem.

Když se dozvěděl, že se potřebuji dostat jen na úpatí téhle hory, tak řekl, že mě tam může hodit jeden člověk od nich. Prý tu je jako podpora závodu, takže by to pro něj neměl být problém. Jé, no tak to by byla paráda!

Dotyčný nemluvil anglicky, ale i tak jsme se nějak domluvili. Když jsme byli v té vesnici, tak jsem z jeho slov a gest pochopila, že mě nakonec hodí až domů. No, jelikož jsem byla pěkně zmrzlá a v autě bylo topení, tak jsem neprotestovala. A taky bych z Tarragony musela k nám na předměstí autobusem a nevím, jestli by mě s kolem do emhádéčka vzali.

Pomocí mobilu, gest a mé chabé španělštiny jsem ho nějak donavigovala až k nám domů. Vyhodil mě před barákem a já přemýšlela, jak mu poděkovat.

Ale ještě než jsem stihla vytáhnout peněženku, abych mu dala aspoň něco, tak byl pryč.

Doma jsem se pak slastně naložila do vany a druhý den si koupila zásobu duší. Manon pak nadávala, jak to, že jsem jí nezavolala, když mám problém. Vím, že by pro mě udělala první poslední, ale já jsem chtěla vyzkoušet, jestli situaci dokážu vyřešit sama, bez její pomoci.

Co když se někdy dostanu do situace, kde ona nebude, a budu se muset spolehnout jen sama na sebe?

A taky jsem si díky tomu mohla ověřit, že dobří lidé jsou všude a že se vždycky najde někdo, kdo mi pomůže, když to budu potřebovat. 🙂

P.S. Na můj druhý, tentokrát již úspěšný pokus o dojetí do hor na kole mrkni tady. 😉

Je obyčejná holka, která se jednoho dne rozhodla nežít život, který jí diktují ostatní a vydala se na cestu za svými sny. Nebylo to vždy jednoduché, ale díky tomu teď může žít život, o kterém se jí ani nesnilo. Cestuje po světě a živí se tím, co ji baví. Má dost času na své přátele a blízké a na vše, co chce ve svém životě zažívat. Žije život svých snů. Nyní dodává ostatním mladým ženám sílu a odvahu, aby si šly za tím, čemu ony samy věří a plnily si své sny. O své cestě napsala knihu Jak se plní sny, kde na svém příkladu ukazuje, že žít život svých snů je možné a dostupné pro každého a jediný, na kom to všechno závisí, je člověk sám. :-) Více informací o Zuzce najdete tady ;-)
Komentáře