Jak jsme přešly Krkonoše

21.10. 2017 Zuzka Vávrová 3660x

2 a půl dne, 40 km, 2 000 m převýšení, déšť, mlha, zima, my dvě se Zuzkou a hory.

Nápad jít s kamarádkou přechod Krkonoš přišel už před několika lety, jenže to pořád nebyla naše priorita, takže jsme to stále odkládaly. Čekaly jsme na ideální podmínky a pěkný počasí. Jenže to s naším docela nabitým programem stále ne a ne přijít.

Až jsem si řekla, že jestli si neurčím přesný datum nezávisle na počasí, tak to nepodniknu nikdy! Takže jsme si nakonec s jinou kamarádkou řekly, že druhý víkend v září prostě jdeme! A šly jsme!

Zuzka, se kterou jsme stopovaly po Portugalsku, přijela za mnou z Brna už v pátek večer. Přespaly jsme u nás v Jičíně a v sobotu 9.9. ráno vyrazily vlakem do Harrachova.

Vydaly se po modré k Mumlavským vodopádům. Bylo pěkně, svítilo sluníčko a okolní teplota byla tak akorát na horskou túru. Po cestě jsme si v Normě nabraly letáky na sušení bot, protože na neděli hlásili deště. Tento krok se záhy po té ukázal jako zásadní.

Jaké překvápko mě čekalo pod vodopády

Pod vodopády jsme si sedly na kameny a svačily. Po jídle jsem si do řeky šla umýt hrníček od čaje, jenže jsem si nevšimla, že kameny jsou kluzké. Smekla se mi noha a já zahučela po vody. Odnesl to otlučený hrníček (toho mi bylo líto nejvíc), můj mokrý zadek a jedna kompletně promočená bota.

No nic, během převlékání jsem botu vycpala letáky, a jelikož jsem jiné boty neměla, tak se ji rozhodla sušit za chůze vlastním teplem. Letáky jsem připnula kvůli sušení na batoh.

Vydaly jsme se nahoru přes Krakonošovu snídani. Po cestě nesměla chybět snídaně v trávě, teda vlastně oběd v trávě.

U Čtyř pánů jsme narazily na přístřešek podobný tomu, ve kterém jsme plánovaly spát. Na stránkách www.boudy.info jsme našly mapu s provizorními chatkami na spaní, ale nevěděly jsme, jak moc je mapa aktuální. Venku pod širákem spát kvůli dešti nešlo. Stan se nám tahat nechtěl a stejně bychom v něm v národním parku spát nemohly.

Měly jsme s sebou aspoň plachtu, ale ta by nám už při trošku větším deštíku byla stejně na prd. Proto jsme byly rády, když jsme našly tenhle přístřešek. Tak oni opravdu existujou. A jsou odemčený! A fakt se v nich dá spát! Hurá!

Pokračovaly jsme přes pramen Labe až k polským hranicím. Odtud pořád po červené přes Violík, Sněžné jámy a Vysoké kolo s překrásnými výhledy.

Už se blížil večer, nám docházela voda a nebyla žádná vidina toho, že ji ještě dneska najdeme. Potřebovaly jsme ji opravdu hodně, protože jsme k večeři chtěly na plynovém vařiči kuchtit instantní boloňské těstoviny a čaj, protože voda v našich lahvích byla ledová a tak jsme ji během dne moc nepily. Jenže jsme musely pít, abychom nebyly dehydratované.

Nakonec Zuzka našla u cesty tůňku. Vypadala čistě, ale voda v ní stála a my nevěděly, jestli nám po ní něco nebude. Nicméně jinou možnost jsme stejně neměly, takže jsme si jí nabraly plné lahve s tím, že ji pak převaříme.

Kde budeme spát?

Šly jsme dál přes Velký Šišák až do sedla Pod Smělcem, kde se MĚLO nacházet naše dnešní noční útočiště. Když jsme scházely dolů z kopce, tak jsem se rozhlížela po údolí a hledala naší chatu na spaní. Ale údolí bylo celkem zalesněné a tak jsem nic takového neviděla. Nezbylo mi teda než v chůzi pokračovat a doufat, že dneska v noci nezmokneme.

Když jsme pak sešly níž a chatka se před námi opravdu objevila, tak jsem měla ohromnou radost a neskutečně se mi ulevilo! Tak ona ta mapa je aktuální a my dneska opravdu budeme spát v suchu!

Když jsem Zuzce před naším výletem o přístřešcích na spaní říkala, tak její reakce byla: “Nebude v ní už plno?“ S vidinou studeného deštivého počasí jsem se jí vysmála, protože jsem byla přesvědčená, že další blázni, kteří by chtěli při 5°C ve výšce 1 350 m spát jen v provizorní dřevěné chatce, se určitě nenajdou.

Jakmile jsme se ale k chatce přiblížili, tak nás předběhl jeden kluk a zastavil se těšně před ní. Prohodili jsme spolu pár slov a zjistili, že tu dneska chce spát taky. Aha, tak ona ta Zuzčina otázka nebyla tak úplně od věci.

Při vaření večeře jsme se dali do řeči a zjistily, že o prázdninách s bráchou šel tisíc kilometrů dlouhou Svatojakubskou pouť z Francie do Santiago de Compostela ve Španělsku. Teďka jde prý jen k dědovi, což je z Varnsdorfu, kde bydlí, pod Orlické hory asi 300 km. Měl na to týden.

Vypadal, že Krkonoše zná líp než my a tak jsme se ho ptaly na další přístřešky na spaní. Věděl jen o těch, které jsme našly na mapě. Ale poradil nám, že se dá spát přímo na Sněžce pod Poštovnou, která je na kůlech, takže pod ní neprší. Týjo, spát na Sněžce, tak to by bylo něco!

S kým budeme spát?

Během našeho hovoru se setmělo. Najednou z ničeho nic slyšíme v dálce nějaké hlasy. Že by se počet dnešních nocležníků ještě zvýšil? A taky, že jo. Přišla nějaká holčina s čelovkou, zastavila se před chatkou a koukala na nás. Ptám se jí, jestli tu chce spát a dostalo se mi odpovědi: „Tak. Ty też?“

Po chvilce přišel ještě další Polák s Polkou, takže nás v chatce spalo nakonec 6 a jen tak tak jsme se do ní vešli. Naštěstí měla ještě patro pro 2, kde jsme spaly já se Zuzkou a oni 4 dole na dřevěné podlaze.

V průběhu večera nám došla voda, kterou jsme potřebovaly i ráno na čaj a snídani, takže jsme si udělaly noční výlet k tůňce. Po cestě jsme potkaly krásný pohádkový výhled na polská svítící městečka.

V noci jsem se dvakrát probudila zimou a musela se přiobléct. Neuměla jsem si představit, jak budu druhý den, kdy má být ještě chladněji a pršet, spát na Sněžce.

Jak jsme reprezentovaly na Špindlerovce

Ráno pršelo. Uvařily jsme si vločkovou kaši z pytlíku a čaj a odcházely z chatky jako poslední i přes to, že jsme vstávaly jako první. Celý den byla mlha, takže nebylo vůbec nic vidět. K tomu většinu času mrholilo, takže jsme musely celý den absolvovat v pláštěnkách.

Já jsem si ji na sebe dala zepředu, protože na zádech jsem měla baťoh s jeho vlastní pláštěnou. Problém tohoto řešení byl akorát v tom, že jsem nemohla použít kapucu, protože jsem ji měla pod obličejem.

Tento zádrhel se ale dal vyřešit snadno nasazením igelitového pytlíku přes čepici a byla ze mě dokonalá igelitová královna. Zuzka se mi pak smála, že jsem jak bača s beranicí, protože pytlík byl s ušima, které vyšly akorát na moje uši.

Pokračovaly jsme pořád po červené podél polských hranic přes Mužské a Dívčí kameny, Petrovu boudu a Čihadlo na Špindlerovu boudu. Když jsme k ní došly, tak už jsme byly pěkně mokré a promrzlé, teda aspoň já jo.

Věděly jsme, že je celkem drahá a že kousek dál v Polsku se nachází další chata, která je levnější. Jenže zima a mokro vyhrály a my skončily ve Špindlerovce.

Připadaly jsme si tam docela nepatřičně. Byli tam samí nóbl hosté hlavně z Německa a do toho jsme tam přišly my 2 zmoklý slepice od hlavy k patě v igelitu. 😀 Ale byla nám zima a potřebovaly jsme se ohřát, takže jsme to moc neřešily.

Každá jsme si dala to nejlevnější teplý jídlo, co tam měly – polívku za 60 Kč. 😀 Než nám ji přinesly, tak jsme tam rozvěsily všechny svoje mokrý věci, aby nám mezitím uschly. Koukali po nás trochu divně, ale co s námi mohli dělat. 😀

Po jídle a usušení jsem se na recepci zeptala, jestli náhodou nemají k zakoupení náhradní plynovou bombu, protože nám došel plyn a bez něj jsme byly docela ztracené. Ale nic takového neměli, takže jsme musely odejít s prázdnou.

Pak jsme šly dál Polskem kolem Malého Šišáku a Stříbrného hřbetu. Po cestě jsme potkaly spoustu zajímavých naučných stezek, které nás fakt bavily. Měly jsme taky hlad, ale pořád drobně mrholilo a nebylo si kam sednout.

Až jsme to hlady nevydržely, teda hlavně já a usadily se pod kámen na cestě. Měly jsme s sebou placatku s rumem a po tom, co jsme asi půlku vypily nám už ta naše situace ani tak špatná nepřišla. 😀

Největší slast v mém životě

K večeru jsme došly na chatu Dm Śląski těšně pod Sněžkou. Už předem jsem na internetu našla, že jedna noc ve vlastním spacáku tam stojí jen 300 Kč. Při představě mrznutí na Sněžce mi ta částka přišla zanedbatelná a tak jsme se vykašlaly na táboření a ubytovaly se. Dostaly jsme svůj vlastní pokoj se 3 postelemi a na chodbě našly naší záchranu – varnou konev!

Věci jsme nechaly na pokoji a vyšláply si na Sněžku. Po cestě jsme potkaly partu 3 kluků, tak jsme se zastavily, pokecaly, dostaly jsme slivovici výměnou za náš rum a pak už vyběhly nahoru.

Celou dobu byla děsná mlha, takže jsme vůbec nic neviděly, ale byly jsme na Sněžce! V kapličce jsme dopily poslední obsah naší placatky, udělaly pár fotek a pak už zase pádily zpět dolů, protože byla fakt zima.

Po příchodu jsme si daly za odměnu dole v restauraci těsně před zavřením polský pivo. Už si ani nepamatuju, jak se jmenovalo, ale já se stejně v pivách moc nevyznám, takže mi to bylo celkem fuk.

Na pokoji jsme se usušily a šly postupně do sprchy. Shodly jsme se na tom, že to byla ta nejlepší sprcha v našem životě! Byla strašně návyková a vůbec z ní nešlo odejít! Myslím, že větší slast než teplou sprchu po promočeném a zmrzlém dni jsem ještě nezažila!

Uvařily jsme si večeři. Hodně večeře. A taky čaj. Hodně čaje. Přemýšlely jsme, že bychom ráno mohly brzo vstát a vylízt si na východ slunce na Sněžku. Ale nakonec pořádné vyspání v teplé, měkké a suché posteli vyhrálo. A stejně by třeba byla mlha a nic bychom neviděly.

Dary za odměnu

Poměrně brzo jsme zalehly, protože jsme byly děsně utahané. Ještě před spaním se mlha trochu rozestoupila a na nebi se ukázaly hvězdy. To vám byla krása! Taková odměna po tom dnešním náročném dni.

Ráno jsme se probudily a světe div se, ono nejen, že nepršelo a nebyla mlha, ale dokonce i svítilo sluníčko! Nic lepšího jsme se ani nemohly přát! Po snídani jsme sbalily svých 5 švestek a vydaly se znovu na Sněžku. Tentokráte s nadějí, že něco uvidíme.

Něco jsme viděly, ale jen po cestě, protože jakmile jsme se vydrápaly nahoru, tak vrcholek hory zmizel v mraku a my s ním. Takže zase nic! Naštěstí byl ten mrak jen opravdu na vršku, takže když jsme zase sestoupily o trochu níž, tak jsme si výhledů užily do sytosti!

Pak už jsme jen přešly pár kopečků, k obědu snědly poslední naše zásoby a sešly do Horní Malé Úpy na autobus. Došly jsme tam přesně akorát, dojely spolu do Trutnova a odtamtud se už rozdělily a jely každá do svého domova. Výlet to byl náročný, ale krásný a já byla ráda, že jsem ho konečně po těch letech podnikla!

P.S. Než jsme vyrazily, tak mě pořád pobolívalo v krku a já řešila, jestli vůbec jet. Bála jsem se, aby mě to neskolilo úplně. Ale pak jsem si řekla, že jo a že buď lehnu, anebo se uzdravím. A nakonec nastala ta druhá možnost a já se po příjezdu domů cítila zdravá jako rybička. Inu co tě nezabije, to tě posílí. 🙂

 

Je obyčejná holka, která se jednoho dne rozhodla nežít život, který jí diktují ostatní a vydala se na cestu za svými sny. Nebylo to vždy jednoduché, ale díky tomu teď může žít život, o kterém se jí ani nesnilo. Cestuje po světě a živí se tím, co ji baví. Má dost času na své přátele a blízké a na vše, co chce ve svém životě zažívat. Žije život svých snů. Nyní dodává ostatním mladým ženám sílu a odvahu, aby si šly za tím, čemu ony samy věří a plnily si své sny. O své cestě napsala knihu Jak se plní sny, kde na svém příkladu ukazuje, že žít život svých snů je možné a dostupné pro každého a jediný, na kom to všechno závisí, je člověk sám. :-) Více informací o Zuzce najdete tady ;-)
Komentáře