Jak mě zachránilo jedno objetí

23.3. 2017 Zuzka Vávrová 1045x

V pondělí měly děti, o které se tu starám, ve školce prázdniny, ale jejich maminka šla do práce a tak jsem je celý den hlídala sama. No řeknu vám, byl to docela záhul. 2 děti najednou jsem nikdy před tím nehlídala. Z léta už mám zkušenosti s péčí o rok a půl starou holčičku, ale ta zatím neměla sourozence, takže to bylo v pohodě.

No jo, ale kde že to vlastně jsem?

Jo vy vlastně ještě nevíte, kde a u koho jsem. Takže, právě sedím ve svém pokoji s výhledem na úžasný les v bytě na okraji Tarragony, což je přímořské město asi se 100 000 obyvateli přibližně hodinku jízdy na jih od Barcelony.

Jsem u rodiny, která se skládá z maminky z Francie, tatínka Španěla a dvou kluků, Romána (4,5 let) a Gabriela (1,5 roku). Tatínek pracuje v zahraničí a je doma tak jednou za měsíc. A maminka má rodiče ve Francii, takže je tu na všechno sama. To je důvod, proč se rozhodli „pořídit si“ au pairku, tedy mě.

Můj denní rozvrh vypadá tak, že každý všední den s dětmi v 7 ráno vstávám, spolu s maminkou je vypravíme do školky, kam je v 8 odveze a ona sama jede do práce. Po 17:00 je tam zase nabere a kolem půl 6. se vrací zpět, kdy se o ně starám, než jdou spát, asi v půl 9. Pak děti hlídám celou sobotu, ale jejich maminka je tu většinu času taky, takže na ně jsem sama, jen když si potřebuje něco zařídit, byly by třeba nemocné anebo mají prázdniny.

Docela mě překvapilo, že tu mají děti školku od 3 let povinnou a musí tam strávit celý den od 9 do 5, stejně jako později ve škole. Když jsem jí pak vyprávěla, že my máme mateřskou dovolenou 3 roky (Španělé, stejně jako například Francouzi jen 3 měsíce!), školka povinná není a v první třídě jsou děti ve škole jen od 8 do 12, tak tiše záviděla.

„A já byla vděčná za to, jak to máme doma pěkně zařízené, protože to není samozřejmost.“

Ve všední dny mám od 8 do 17:30 volno + celou neděli a pondělí, takže mám dost času na prozkoumávání okolí, učení se španělštiny, ale hlavně na „práci“ na jednom projektu, který spatří světlo světa v létě, ale který je zatím tajemství. Kdo první uhodne, o co se jedná, tak to ode mě dostane jako dárek. 😉 A těch pár kamarádů, co to ví, bude doufám taktně mlčet. 🙂

 

A jakže to v to pondělí nakonec dopadlo?

Děti občas brečely a nedělaly, co jsem chtěla nebo potřebovala a já moc nevěděla, co s nimi. Ale nakonec jsme to všechno zvládli. Najedly se, převlíkly, vyčistily si zuby a tak. Jejich maminka už předem uvařila oběd, za což jsem jí byla moc vděčná, protože si neumím představit, že bych s nima měla ještě vařit. Už s tou jednou holčičkou, která všude lezla a brala, co neměla, to bylo téměř nemožné. Natož se dvěma!

A Gabriel (ten mladší), měl po obědě spát. Ale uspěte cizí dítě, když kolem vás běhá ještě jeho starší sourozenec. Když jsem ho položila do postýlky, tak řval. Moc jsem nevěděla, co s ním, tak jsem ho vzala do náručí a chodila s ním po bytě. Pak jsme nějak skončili v ložnici, kde jsem si lehla na postel a on mi usnul na břiše. Byl to krásný pocit.

No ale co s tím starším. Jeho maminka říkala, že rád kreslí, tak jsem vytáhla pastelky, fixy, vodovky a papíry a šli jsme na to. Chvíli to fungovalo, ale pak začal fixem kreslit po hračkách, což jsem mu zatrhla a on začal brečet. Ale já jsem potřebovala, aby byl potichu a nevzbudil bráchu. Tak a teď co s tím.

Po předchozí zkušenosti s úspěšným uspáním jeho brášky v mým náručí jsem si říkala, že by to mohlo uklidnit i jeho a tak jsem si sedla na zem, vzala si ho na klín a objala ho. Brečel sice pořád, ale tak nějak jsem tušila, že když vydržím, tak se za nějaký čas uklidní.

A taky, že jo. Brekot pomalu slábnul a jak se uklidňoval on, tak jsem se uklidňovala i já. Nebo že by tomu bylo naopak?

„Cítila jsem, jak se pomalu uvolňuju, otevírá se mi srdce a začíná jím proudit láska a já zase zažívám ten krásný pocit pohody, klidu a míru, toho štěstí v přítomnosti a radosti, že tu můžu být.“

Po chvilce byl Román úplně zticha a tak jsme tam tak spolu seděli a mlčeli a bylo to nádherné. Až jsem si říkala, jestli taky neusnul, ale oči měl otevřené. Překvapilo a potěšilo mě, že i když mě zná jen týden a před tím jsem mu vynadala, tak u mě pořád sedí. Asi se mu u mě líbilo. A mě u něj také, takže jsem ho nevyháněla.

Pak po nějaké době odešel a začal si šeptem číst abecedu, kterou uviděl napsanou na jedné hračce. A pak jsme si spolu asi hodinu potichu kreslili.

„A všechno bylo takové mírumilovné a krásné. A já si říkala, že to jsou ty chvíle, pro které stojí za to žít.“

Je obyčejná holka, která se jednoho dne rozhodla nežít život, který jí diktují ostatní a vydala se na cestu za svými sny. Nebylo to vždy jednoduché, ale díky tomu teď může žít život, o kterém se jí ani nesnilo. Cestuje po světě a živí se tím, co ji baví. Má dost času na své přátele a blízké a na vše, co chce ve svém životě zažívat. Žije život svých snů. Nyní dodává ostatním mladým ženám sílu a odvahu, aby si šly za tím, čemu ony samy věří a plnily si své sny. O své cestě napsala knihu Jak se plní sny, kde na svém příkladu ukazuje, že žít život svých snů je možné a dostupné pro každého a jediný, na kom to všechno závisí, je člověk sám. :-) Více informací o Zuzce najdete tady ;-)
Komentáře