Jak se připravit na živý rozhovor v rádiu

1.2. 2018 Zuzka Vávrová 777x

Tak tuhle otázku jsem si kladla od doby, kdy jsem nabídku na rozhovor v Českém rozhlase Hradec Králové dostala. V rádiu jsem nikdy nemluvila, a když mám mluvit na kameru (i když jsem to já, kdo video natáčí), tak se mi klepou kolena.

První jsem si říkala, že si celý proces rozhovoru promítnu už dopředu ve své hlavě, abych ho napoprvé prožila v klidu doma a až se bude dít naostro, tak už na to byla připravená. Ale když jsem to zkoušela, tak jsem z toho byla nervózní ještě víc a nepřišlo mi, že by mi to nějak zvlášť pomáhalo, takže jsem toho zase nechala.

Přemýšlela jsem, zda si mám předem připravit odpovědi na možné otázky. Ale já jsem stejně vůbec netušila, na co by se mě mohli ptát, takže jsem se rozhodla nechat to na přítomnosti a prostě pak odpověď tak, jak budu v danou chvíli nejlépe umět.

Říkala jsem si, že prostě musím přesvědčit mozek, aby nepanikařil a bral rozhovor jako naprosto běžnou a samozřejmou věc. Když jsem třeba měla napsat a pak zveřejnit svůj první článek na blogu, tak jsem z toho byla taky pěkně vyklepaná a bála se reakcí okolí, ale postupem času jsem si na to zvykla a teď už to beru jako běžnou součást mého života. No, teda, většinou. 😀

Prostě šlo o to, udělat z toho rutinu, kterou člověk udělá a vůbec se nad tím nepozastaví. A tak jsem se snažila na to nemyslet. Našla jsem si teda už asi týden dopředu autobusy, adresu a trasu, jak se tam dostanu. Vymyslela jsem si, co si vezmu na sebe, připravila, co si vezmu sebou a pak už to neřešila a věnovala se ostatním činnostem.

Až nastal večer před dnem D. Byli jsme si zrovna sednout do hospůdky s kurzem Aj, který učím a který zrovna končil. Trochu jsme popíjeli a bylo to moc příjemné povídání, takže jsem se domů dostala až před jedenáctou. Když jsem otevřela dveře, tak mě mamka, která z toho byla snad víc nervózní než já, hned vítala otázkou: „Tak co, už jseš nervózní?“ „No nebyla jsem, dokud ses mě na to nezeptala.“ 😀

Pak mi začala ukazovat na počítači, kde to přesně je, jak se tam dostanu a kterým autobusem mám jet, abych tam byla včas. „Mami! Já už jsem párkrát jela na místo, kde jsem nikdy před tím nebyla!“

A pak přišel den D!

Vstala jsem, připravila se a odjela do Hradce. Tam jsem byla trošku dřív, tak jsem si ještě zašla do útulné kavárničky poblíž rozhlasu. Měli tam zrovna Mladou frontu s přílohou Magazín, ve které řešili prezidenta a měli tam k tomu nějaký vtípky, takže jsem se tomu smála a nemyslela na to, co přijde.

Pak už jsem šla do rozhlasu. Na recepci mě poslali do 2. patra, kde mě přivítala moc milá produkční, uvařila mi čaj a usadila mě v předsálí. Po chvíli přišel pan moderátor. Vzájemně jsme se představili, prohlídl si knížku a zase odešel do studia. Pak už pro mě přišel a šli jsme dovnitř.

Byla jsem nervózní, protože jsem věděla, že jsou ve studiu kamery a přenášejí živý přenos na YouTube. Přinesla jsem si s sebou ten čaj, který mi uvařila paní produkční. Jak jsem ho pila, tak se mi děsně klepaly ruce, takže jsem ho po chvíli pít přestala.

Uklidňovala jsem se tím, že záznam z kamer naštěstí nebude a teď na to kouká tak možná mamka a pár mých známých, takže jsem na ně po chvilce zapomněla. Když jsme přišli, tak zrovna hrála písnička, takže jsme měli ještě chvilku na přípravu. No a pak už se šlo na věc.

Pomáhalo mi uvědomění, že je to jen regionální rádio, které moc lidí neposlouchá. Snažila jsem se přesvědčit svůj mozek, že se nic neděje, že si prostě jen tak povídám s jedním milým chlápkem, jako kdyby se náš rozhovor nikam nepřenášel.

Ze začátku jsem byla nervózní, ale postupem času jsem se docela uklidnila a rozhovor si užila. Velmi mi v tom pomohla Vlaďka, která když mi rozhovor u nich v rádiu nabízela, tak ho popisovala jako velmi příjemný a přátelský. A tak jsem tak nějak počítala s tím, že takový ten rozhovor opravdu bude. No a světe div se, ono to tak nakonec fakt dopadlo! Takže díky Vlaďko! 🙂

Uprostřed našeho rozhovoru s moderátorem hrála písnička, takže jsme měli chvilku času na to, prohodit pár slov mimo přenos. Ptala jsem se ho na jeho práci a tak. Po skončení rozhovoru zase hrála písnička, přišel pán, který mě i s knížkou a moderátorem vyfotil a pak už jsme se rozloučili.

Rozhovor mě moc bavil a odcházela jsem s pocitem, že bych si ho moc ráda klidně někdy zopakovala.

No a jak celý náš rozhovor dopadl? To už si můžete poslechnout tady. Najdete tam i fotky ze studia. Tak vám přeji, ať se vám to líbí a užijete si to aspoň tak, jako já. 🙂

Krásný den všem přeje Zuzka ♥

https://hradec.rozhlas.cz/jak-se-plni-sny-zuzka-se-za-nimi-vydala-na-cestu-a-zije-zivot-o-kterem-se-ji-ani-6682860

Autor fotografie: Milan Baják

Je obyčejná holka, která se jednoho dne rozhodla nežít život, který jí diktují ostatní a vydala se na cestu za svými sny. Nebylo to vždy jednoduché, ale díky tomu teď může žít život, o kterém se jí ani nesnilo. Cestuje po světě a živí se tím, co ji baví. Má dost času na své přátele a blízké a na vše, co chce ve svém životě zažívat. Žije život svých snů. Nyní dodává ostatním mladým ženám sílu a odvahu, aby si šly za tím, čemu ony samy věří a plnily si své sny. O své cestě napsala knihu Jak se plní sny, kde na svém příkladu ukazuje, že žít život svých snů je možné a dostupné pro každého a jediný, na kom to všechno závisí, je člověk sám. :-) Více informací o Zuzce najdete tady ;-)
Komentáře