Po čem se mi bude nejvíce stýskat?

12.3. 2017 Zuzka Vávrová 1084x

Tak jo, už vám to prostě musím říct. Rozhodla jsem se přerušit školu a odjet na pár měsíců do Španělska jako au pairka. A to umím španělsky tak možná pozdravit a poděkovat. A taky jednu veledůležitou frázi „no pasa nada“ aneb „nic se neděje“. Myslím, že tu budu potřebovat hlavně pro sebe. Naštěstí rodina, do které jedu, umí anglicky, tak snad to nějak půjde.

Bylo to asi nejtěžší rozhodnutí v mém životě, ale o tom teď mluvit nechci. Chci mluvit o tom, že v úterý odlítám. O tom, že tu nechám všechny své kamarády a rodinu. O tom, že se mi bude stýskat. O tom, že věci, které mi do teď připadaly samozřejmé, a nevěnovala jsem jim žádnou zvláštní pozornost, budou nejspíš ty, které mi budou nejvíc chybět.

Jako třeba večerní hraní si s Vojtíkem na mluvící peřinu, kdy po mě chce, abych mu před spaním přečetla pohádku. Už je nachystaný v posteli a čeká na mě celej schovanej pod peřinou. A já přijdu a dělám, jako že tam není, a kde asi tak je. A že tu na něj teda počkám a zatím si lehnu do jeho postele.

Když v tom ta peřina začne mluvit, že ji to bolí, jak jsem ji zavalila. A pak si chvíli povídáme a hrajeme a chce po mně, abych ho lechtala a dávala mu hádanky. A pak vlastně na žádný čtení nakonec nedojde, ale to vůbec nevadí, protože tohle je stejně lepší.

Taky se mi bude stýskat po procházkách k rybníku a do lesa za barákem. A po projížďkách na kole po Českém ráji. A po odpoledním kafíčku s mamkou. A po honění se s Vojtou po zahradě a houpání na houpačce. A po vůni prvních sněženek. A taky po schůzkách s kamarádkami.

A tak jen doufám, že to, co svým odjezdem získám, mnohonásobně převýší to, čeho se dočasně vzdávám. Ale žádnou záruku nemám. A možná právě to mě na tom baví. To dobrodružství. To neznámo a nepoznáno. Ty nové obzory, které se předem mnou otevírají.

Jaké má můj odjezd výhody?

Ale můj odjezd má i své světlé stránky. Třeba jsem se po několika měsících odhodlala jet na víkend k babičce a dědovi. Je to vždycky taková vymejvárna mozku, kdy do mě babička hustí, co to je za blbost, co tam budu dělat, jak to asi zvládnu, jak to tam bude strašný, jaký všechny hrůzy se mi tam stanou, kdo tam všechno byl, a jak odtamtud prchnul a jak je rád, že už je zase doma. Do toho se přidá děda, že nebudu mít ani na polívku z vrabčích hoven a já mám silné nutkání prchnout z jejich společnosti do jiné místnosti. Kolikrát já už kvůli těm jejich řečem brečela.

Ale překonám se a jsem za to na sebe pyšná. Nemůžu k nim jezdit moc často, protože jejich přesvědčovací schopnosti jsou fakt silný a je těžký nevěřit tomu, co mi říkají. Pak bych žádný svůj sen neuskutečnila. Ale jsou to přeci jenom moji prarodiče a mají mě rádi. A udělali by pro mě první poslední.

Ve své podstatě se mě snaží jen chránit, i když je pro mě někdy těžké si to uvědomit. Ale když se na to podívám z jejich perspektivy, tak se ani není čemu divit, že jsou tak vystrašení.

Ani jeden z nich to neměl v životě lehký, oba jako děti zažili celou druhou světovou válku. Babiččiny rodiče postavili na dluh dům, který jim komplet vyhořel a zachránili jen sami sebe a dobytek. A pak na další dluh postavili barák novej, takže se celý život topili v dluzích, které spláceli. Asi zažili velkou bídu a chtějí mě před ní uchránit.

Oběma už je přes 80 a i tak se zvládnou postarat nejen sami o sebe, ale i o barák, králíky, slepice a ohromnou zahradu s ovocem a zeleninou, které v létě prodávají na trhu. A když se tam sejdeme všichni, tak je babička schopná celý víkend vyvářet a píct pro 11 lidí. Ve svý podstatě je obdivuji, i když mě občas pěkně štvou.

Ale už nejsou nejmladší, a kdyby se jim nedej Bože náhodou něco stalo, tak bych si vyčítala, že jsem nepřekonala svůj strach a nejela za nimi. A ve výsledku to nebylo tak hrozný. Stačí si „jen“ tak nebrat ty jejich řeči. Uvědomit si, že jsou to jen jejich strachy a že pokud jim neuvěřím, tak jen jejich taky zůstanou. Je to těžký, ale stále se učím. 🙂

Ale i to je možná důvod, proč mám tak ráda cestování. Protože mě to nutí konečně udělat věci, které jinak odkládám. A tak si pak mnohem víc vážím těch obyčejných každodenních maličkostí, které jsou ve výsledku to nejcennější, co mám.

Je obyčejná holka, která se jednoho dne rozhodla nežít život, který jí diktují ostatní a vydala se na cestu za svými sny. Nebylo to vždy jednoduché, ale díky tomu teď může žít život, o kterém se jí ani nesnilo. Cestuje po světě a živí se tím, co ji baví. Má dost času na své přátele a blízké a na vše, co chce ve svém životě zažívat. Žije život svých snů. Nyní dodává ostatním mladým ženám sílu a odvahu, aby si šly za tím, čemu ony samy věří a plnily si své sny. O své cestě napsala knihu Jak se plní sny, kde na svém příkladu ukazuje, že žít život svých snů je možné a dostupné pro každého a jediný, na kom to všechno závisí, je člověk sám. :-) Více informací o Zuzce najdete tady ;-)
Komentáře