Jak ušetřit za cestovní pojištění

18.4. 2017 Zuzka Vávrová 1575x

Věděli jste, že v rámci Evropské unie a dalších zemí Evropy (Norsko, Švýcarsko, Island a Lichtenštejnsko) můžete cestovat i bez cestovního pojištění a přesto máte nárok na lékařsky nezbytnou zdravotní péči?

Potřebujete k tomu jen Evropský průkaz zdravotního pojištění, což je prakticky vaše kartička pojištěnce. Pokud ne, tak o její vydání můžete zdarma požádat svou zdravotní pojišťovnu.

Nebudete sice mít lékařskou péči 100% zdarma, ale budete mít stejné podmínky a stejnou cenu, jako místní obyvatelé. V praxi to může vypadat tak, že budete třeba doplácet za léky, za plombu u zubaře, v dané zemi můžou být třeba poplatky za pobyt v nemocnici, jako tomu bylo dřív u nás atd. Záleží na tom, kam jedete.

Pro mě tohle byla, po více než 20-ti navštívených zemích a více než 365-ti dnech strávených sama v zahraničí, novinka. Dozvěděla jsem se to od Španělů před mým odjezdem jako au pair. Byla to tam běžná praxe a já si říkala, že to tak taky udělám.

Může se sice stát, že budu muset něco platit, ale to platím i doma. Navíc když si můžou dovolit zaplatit to místní, tak to snad nebudou desetitisícové nebo statisícové částky a měla bych na to mít i já.

Jenže moje mamka se už více než 10 let živí jako pojišťovací poradce pro Českou pojišťovnu. Musím uznat, že je v tom fakt dobrá, protože mě po jedné naší debatě přesvědčila a já nakonec svolila, ať mi teda to pojištění udělá.

 

Jak to vypadá v praxi?

To už jsem měla bohužel taky tu čest zkusit. Většinou moc nemocná nebývám. A když už, tak je to jen nějaká viróza nebo nachlazení. Zůstanu den, dva, maximálně 3 v posteli, piju bylinkové čaje s medem, citrónem a zázvorem a ono to za chvíli přejde.

Jenže hned po týdnu, co jsem přijela do Španělska, se mi to stalo. Bolelo mě v krku, byla jsem zesláblá a unavená. Říkala jsem si, že to bude to samý jako vždycky a že nemá cenu chodit k doktoru, protože ten mi stejně nic moc víc neřekne.

Jenže pak jsem se podívala do krku a uviděla tam bílé čepy. A sakra! Angína! Tu jsem měla naposled snad někdy v dětství a jen co přijedu sem, tak tohle! Tak to už asi čajíčkama nevyléčím a bude potřeba jít si k doktoru pro antibiotika.

Moc se mi do toho nechtělo, nicméně jsem tu mimo jiné proto, abych Manon pomohla s dětmi, a to s angínou dost dobře nejde. A tak je potřeba se z toho co nejdříve dostat a být ready. Experimentovat s alternativní léčbou si můžu doma.

Když v tom Manon přišla s tím, že zná paní z lékárny kousek od našeho baráku, že jsou moc hodné a moc jí pomáhají. Že byly dříve doktorky a že pracují i s přírodními léčivy a že se na mě podívají a něco mi dají. Za to jsem byla moc vděčná.

Přišla jsem tam, paní se mi podívala do krku, zavolala Manon, protože ona neuměla anglicky a Manon mi řekla, že toho tam mám hodně a že mi ty antibiotika stejně radši dá. Že je budu brát po 8-mi hodinách po dobu jednoho týdne. Já souhlasila, zaplatila 3 eura a šla domů. A tam jsem si hned vzala první prášek.

Když v tom asi po 2 hodinách volá Manon, že jí volali z lékárny, jestli nejsem alergická na penicilin. To jsem nevěděla. Ale jako malá jsem se po něm osypala a od té doby mi ho radši nikdo nedal.

Po konzultaci s lékárnou mi volala znova se zprávou, že pokud se to stalo v dětství, tak je možné, že na něj nejsem alergická, ale ať tam radši jdu znova, že mi ty prášky vymění. A tak jsem tam šla, zaplatila tentokráte 5 euro a dostala prášky jen na 3 dny, každý po 24 hodinách.

Hned druhý nebo třetí den byly čepy pryč a po těle mi bylo dobře. V krku mě sice občas škrábalo pořád, ale energie a elánu jsem měla dost, takže jsem to nijak zvlášť neřešila s tím, že to za chvíli přejde.

Když už to trvalo víc než 14 dní tak mi to bylo divné. Ale jinak mi bylo pořád dobře, a tak jsem s tím nic nedělala. Jenže pak jsem lehla znova. A Manon, ať už jdu opravdu k tomu doktorovi. Tak teda jo.

 

Jak to u doktora probíhalo?

To byl teda zážitek, to vám povím. Ve Španělsku jít k doktorovi nechcete. Ve Španělsku asi nechcete nic, k čemu potřebujete práci ostatních lidí. I když jinde než v Čechách jsem k doktorovi nešla, takže nemám srovnání. Ale takhle jako nějaký póvl jsem se snad ještě nikdy v životě necítila.

Manon tam volala, do kdy mají otevříno a zjistila, že do 21:00. Ale říkali, ať příjdem až zítra. Jenže ona zítra nemohla a já zas neumím španělsky. Takže jsem tam i přes jejich nelibost přišly více než půl hodiny před zavírací dobou.

Na recepci nikdo jiný nečekal. Zaměstnankyně z nás nebyly moc nadšené, nicméně se nás ujaly. Okopírovaly si mojí kartu pojištěnce a občanku a zaregistrovaly si mě. A sdělily nám, ať přijdeme zítra v půl 4. To Manon odmítla a po chvíli dohadování nám nakonec prozradily, za kterými dveřmi se skrývá příslušný doktor.

Domnívaly jsme se, že bude čekárna plná lidí a proto nás nemůžou vzít dneska. Ale když jsme tam přišly, tak … tam nebyl vůbec nikdo! Dveře k doktorovi byly otevřené a my do nich vstoupily. Ale hned jsme byly zase vykázány, ať chvíli počkáme. Po nějakém telefonátu jsme byly teda milostivě vpuštěny dovnitř.

Doktor nás uvítal s výrazem: „Ježíš, kdo to zase otravuje, to budu muset pracovat, vždyť už skoro zavíráme.“ Mluvil anglicky a začal se mě ptát, co mi je a prohlížet mě. Ale svým chováním mi jasně dával najevo, kdo je tady pán a jak je ke mně milosrdný, že se mě teda ujal. Připadala jsem si jako nějaký mezek ze země třetího světa. Takhle povýšeně se ke mně snad nikdy v životě nikdo nechoval.

Vyšetřil mě a už španělsky řekl, že tam nic nemám a ať dál beru Espidifen, který mi dala už před tím Manon. A chtěl za vyšetření zaplatit. Manon se s ním začala hádat, že jsem z EU a mám kartičku pojištěnce a tak že nic platit nemusím. A že před rokem tam byla s jinou au pairkou z Francie a ta že taky nic neplatila.

Chvíli se dohadovali a on pak někam odešel to ověřit. Po chvíli se vrátil a uznal, že má pravdu a tak jsme nakonec nic neplatily. Pak se za své chování omluvil a řekl, že je tu hlavně proto, aby lidem pomohl. Nicméně nic nového jsem se o svém zdraví nedozvěděla.

Nakonec mi pomohli zase v té naší lékárně. Přišly jsme tam a Manon jim všechno vyprávěla. Oni toho doktora znali a říkali, že je fakt hrozný. Dali mi ten Espidifen (nevím, co to je, ale je na tom napsáno Ibuprofeno) a pak ještě nějaký léky, který by mi měli pomoci. Prý je to něco jako antibiotika, ale čistě přírodní. Celý to stálo spolu s Espidifenem 11,5 eur. Brala jsem je 5 dní 3 krát denně a v krku už mě nebolí, tak snad to zabralo.

Manon mi pak říkala, že ten doktor chtěl zaplatit proto, že si myslel, že jsme turisti, protože ona taky nemá španělské občanství. A že by si ty peníze pak nechal. Ale pak viděl, že Manon má španělskou adresu a asi pochopil, že není blbá a nenechá se obalamutit. Nicméně kdybych tam byla sama, tak nevím, jestli bych to dokázala takhle zařídit.

Takže ano, v zahraničí lze získat lékařskou péči zdarma i bez cestovního pojištění, ale musíte znát svá práva a stát si za nimi. Teda alespoň ve Španělsku určitě. 🙂

Je obyčejná holka, která se jednoho dne rozhodla nežít život, který jí diktují ostatní a vydala se na cestu za svými sny. Nebylo to vždy jednoduché, ale díky tomu teď může žít život, o kterém se jí ani nesnilo. Cestuje po světě a živí se tím, co ji baví. Má dost času na své přátele a blízké a na vše, co chce ve svém životě zažívat. Žije život svých snů. Nyní dodává ostatním mladým ženám sílu a odvahu, aby si šly za tím, čemu ony samy věří a plnily si své sny. O své cestě napsala knihu Jak se plní sny, kde na svém příkladu ukazuje, že žít život svých snů je možné a dostupné pro každého a jediný, na kom to všechno závisí, je člověk sám. :-) Více informací o Zuzce najdete tady ;-)
Komentáře