Nejkrásnější dárek

22.1. 2017 Zuzka Vávrová 1040x

Je čtvrtek po poledni, svítí sluníčko a je krásně, ale mě se chce brečet. Už zase! A zase kvůli škole. Jdu ze své první zkoušky v tomhle semestru a nechápu to. Vždyť jsem zkoušku udělala, tak bych se měla spíš radovat ne? Sice jsem dostala tu nejhorší možnou známku – trojku, ale mám to. Už tam nemusím. Už se to nemusím znova učit.

Tak proč ten smutek a zoufalství? Protože jsem celý semestr chodila poctivě na cvičení, udělala všechny úkoly, které nám byly zadány, učila se na průběžné testy a splnila je a učením se na zkoušku strávila celý předchozí den a tohle je výsledek celého mého snažení?

Jo jasně, moc jsem to neuměla a zkoušku dostala spíš proto, že se nade mnou učitelka slitovala, když už jsem tam přišla a čekala přes 2 hodiny, než přijdu na řadu. Ale proč to je tak těžké? Proč to stojí tolik úsilí a výsledek téměř žádný? Proč se mi všechna ta energie, kterou jsem do toho vložila, nevrací?

Nakonec to nevydržím a stejně se rozbrečím. Cítím bezmoc a beznaděj. Jdu se projít kousek do lesa, abych se uklidnila, a napadne mě, že bych si už konečně mohla vylízt na ten Ještěd, který si plánuju pomalu už od září, ale kvůli škole na něj nebyl čas ani energie. Sice už je odpoledne a v 5 se stmívá, ale pokud tam nepůjdu teď, tak už snad nikdy. K tomu mám do konce tohoto týdne zaplacenou lítačku na MHD, takže mě to nebude ani nic stát.

Sbalím si věci, nezapomenu čelovku, kupu teplýho oblečení a termosku s čajem, protože se nejspíš budu vracet za tmy a to už bude asi pěkná zima. Jedu tramvají pod Ještěd, svítí sluníčko a já se moc těším. Sice ještě nedokážu naplno vnímat tu krásu okolní zasněžené krajiny, protože mě stále ještě z části ovládají ty nepříjemné emoce, ale už se to aspoň zlepšilo a přestala jsem brečet.

Když dojedu pod kopec, tak tam už bohužel nesvítí, protože slunce se schovalo za něj. No nic, tak snad to stihnu a uvidím sluníčko aspoň ze shora. Takový západ slunce na Ještědu by mohl být krásný. Jdu dost svižným krokem, abych to stihla a taky proto, že to ze sebe potřebuju všechno dostat.

Asi po hodině jsem těsně pod vrcholem a vidím zasněžený hotel osvícený narůžovo. Tak to vypadá, že to slunce ještě nezapadlo a mám stále šanci ho chytit. Scenérie je nádherná a tak si ji fotím. Když v tom jde z protisměru další nadšenec a říká, ať jdu, abych ten západ stihla. Tak jo, nechám focení a skoro vyběhnu těch posledních pár desítek metrů.

Když v tom letmo zahlídnu slunce prosvítat mezi stromy! Nezapadlo! Je tu! Těsně nad obzorem! Jako by tu čekalo jen na mě. Mám z toho takovou radost, že mi až vyhrknou slzy do očí a zase se rozbrečím. Tentokrát nadšením a dojetím. Taková krása! Takový prchavý okamžik. Je to snad ten nejlepší dárek, který jsem za posledních několik měsíců mohla dostat.

A to byly nedávno Vánoce. Jenže v tom shonu jsem si je nějak ani nestihla užít. Byly strašně hektické a náročné. Byly to snad ty nejtěžší vánoce, které jsem doposud zažila. Jasně, dárky jsem dostala a jsem za ně moc ráda, ale co si budeme povídat, věci jsou fajn, ale takový západ slunce na zasněženém Ještědu se jim prostě nevyrovná. A tak jsem vděčná tomu slunci, že tu na mě počkalo a životu, že to takhle pěkně zařídil.

Chvíli fotím a pak si zajdu do restaurace na čaj. Mám sice jeden s sebou, ale venku si není kam sednout a ráda bych se na chvíli zastavila. Uvědomuju si, že mezitím se setmí a já to budu muset dolů zvládnout po tmě, ale snad to nějak půjde.

Když mi pak číšnice přinese čaj, tak nevěřím vlastním očím. Dostanu totiž hrníček s horkou vodou a k tomu čajový sáček a plastovém obalu. Na tom by nebylo nic tak divného, kdyby na něm nebyl anglický nápis, který v češtině znamená: „Nejlepší způsob, jak zaplatit za krásný okamžik, je užít si ho.“ Jako by mi mluvil z duše. A dostane se ke mně zrovna v tuhle chvíli. Sakra jak se to mohlo všechno takhle skloubit dohromady?

Když se pak po tmě vracím domů, tak cítím vděčnost. Vděčnost za to, že v životě existují okamžiky, jako byl tento. Vděčnost za to, že mám nohy a můžu lízt po horách. Vděčnost za to, že mám kde bydlet a co jíst. Že mám rodinu, která mě miluje. Že mám kamarády, na které se můžu spolehnout. A v neposlední řadě za to, že můžu dělat to, co miluji. I když cesta k tomu nevede vždycky růžovou zahradou.

Nyní už mi má beznadějná situace z poledne připadá malicherná a já si říkám, proč jsem se tím nechala tolik vyvést z míry. No jo, jenže když něco zrovna prožívám, tak je těžké povznést se nad to a vidět to z nadhledu. Naštěstí tu existují hory, které nám to umožní.

Je obyčejná holka, která se jednoho dne rozhodla nežít život, který jí diktují ostatní a vydala se na cestu za svými sny. Nebylo to vždy jednoduché, ale díky tomu teď může žít život, o kterém se jí ani nesnilo. Cestuje po světě a živí se tím, co ji baví. Má dost času na své přátele a blízké a na vše, co chce ve svém životě zažívat. Žije život svých snů. Nyní dodává ostatním mladým ženám sílu a odvahu, aby si šly za tím, čemu ony samy věří a plnily si své sny. O své cestě napsala knihu Jak se plní sny, kde na svém příkladu ukazuje, že žít život svých snů je možné a dostupné pro každého a jediný, na kom to všechno závisí, je člověk sám. :-) Více informací o Zuzce najdete tady ;-)
Komentáře