Plutí po proudu Života

6.3. 2015 Zuzana Vávrová 923x

Tak jo přátelé, je to tady. Budu psát blog. Ano, bojím se toho. Bojím se odhalit své Pravé já a sdílet ho se všemi, kteří o to budou mít zájem. Ale už se nemůžu nadále bránit hlasu svojí Duše. Slíbila jsem si, že za ním půjdu a budu dělat to, k čemu mě vede.

Že je to pro nejvyšší dobro nás všech. Že to pomůže nejenom mě, ale i spoustě lidem okolo. Že se mi pak bude dobře dařit a budu šťastná. Cítím, že když odhalím všem všechny svoje strachy, tak se rozplynou jako pára nad hrncem. Ano, pro moje ego je to těžká zkouška. Tak nějak tuším, že i ono se rozplyne. Ale nemá na vybranou.

Jak se zrodila myšlenka na psaní blogu?

Nápad psát blog přišel už loni na jaře, ale až do teď jsem mu úspěšně odolávala výmluvami typu, že nemám o čem psát, že je to nebezpečné, protože co si o mě pak ostatní pomyslí. Co když mě odsoudí, přestanou mě mít rádi a přestanou mi dávat Lásku. A podobné nesmysly.

Ano, nejspíše se najdou tací, kteří si o mně budou myslet své. Jenže já už nemůžu potlačovat sama sebe. A navíc tak nějak cítím, že mnohem více bude těch, kteří v mých úvahách poznají část sebe samých a pomůže jim to procitnout ze snu mysli o nesvobodě, povinnostech a těžkém životě.

Jaké je mé poslání?

Když se ptám sama sebe, jaké je mé poslání, tak mi od mého Vyššího já, Andělů, Zdroje nebo jak to nazvat chodí zprávy typu, že nejlepší, co můžu Světu dát, jsem já sama a můj duševní růst. A že mám sdílet své poznatky s ostatními a pomoci jim tak s jejich růstem.

Že mám konečně vylézt ze své ulity a uvědomit si svoji velkolepost a sílu. Že mám přestat neustále se něčeho bát. Že mám brát život jako hru, protože on hrou ve skutečnosti opravdu je. Hrou duality. Hrou dvou protikladných sil, které se přetahují, čímž je zajištěn vývoj Vesmíru. Hrou, při které Vědomí poznává samo sebe a roste.

Tak jo, poddávám se mu. Oddávám se životu a rozhoduji se plout po jeho vlnách. Jako Sára ve stejnojmenné knize od Esther a Jerryho Hicks, která spadla do rozbouřené ledové řeky a místo aby se bála, že se utopí, tak si užívala jízdu v jejím proudu a pozorovala nebe a okolní stromy. A když se toho do sytosti nabažila, tak se chytila větve, která byla svěšená do vody a vylezla na břeh. Pro pohled na hvězdy jsem ochotná se i zmáčet. 🙂

 

Foto: Färnebofjärden National park, Švédsko. © Zuzana Vávrová

Je obyčejná holka, která se jednoho dne rozhodla nežít život, který jí diktují ostatní a vydala se na cestu za svými sny. Nebylo to vždy jednoduché, ale díky tomu teď může žít život, o kterém se jí ani nesnilo. Cestuje po světě a živí se tím, co ji baví. Má dost času na své přátele a blízké a na vše, co chce ve svém životě zažívat. Žije život svých snů. Nyní dodává ostatním mladým ženám sílu a odvahu, aby si šly za tím, čemu ony samy věří a plnily si své sny. O své cestě napsala knihu Jak se plní sny, kde na svém příkladu ukazuje, že žít život svých snů je možné a dostupné pro každého a jediný, na kom to všechno závisí, je člověk sám. :-) Více informací o Zuzce najdete tady ;-)
Komentáře